...A DO ŠKOLY JSEM NIKDY NECHODIL

„Dobrý den, jmenuji se André, jsem chlapec, nejím bonbóny a nechodím do školy!“ Touto větou se autor v dětství představoval dospělým, kteří se divili, jak to, že jej vidí volně běhat v době, kdy ostatní děti sedí ve školních třídách. Poslední část věty se vždy postarala o rozruch – a působí ho vlastně dodnes.

Kniha se nepokouší kritizovat školství. Jen popisuje, jak se André ve vší svobodě věnoval matematice a technice, a zároveň tancování, literatuře, stavbě kytar, cizím jazykům a mnohému dalšímu. Dobrovolně, bez povinnosti. Děti se učí přirozeně rády, říká autor, a vlastně se ani nemohou něčemu neučit. Naopak je to škola, která často potlačuje přirozenou zvídavost dětí, tím, že je vystavuje různým tlakům.

André, ač bez školního vzdělání, nevyrostl v hlupáka, nevzdělance ani asociála. Jeho mládí bylo bohaté na intenzívní zážitky, bez stresu, soupeření, tlaku na výkon a honby za dobrými známkami. V Evropě se dnes vedou debaty o tom, zda školní systém naše děti pomyslně nesvazuje do kazajky, která je jim většinou příliš těsná a může vést k onemocnění. Do této debaty vnáší Andrého kniha nedogmatický pohled. Neobsahuje žádný patentovaný návod, nýbrž jde o zcela osobní příběh šťastného dítěte, které mohlo nerušeně objevovat a rozvíjet vlastní talenty, a nakonec vyrůst v široce vzdělaného, tvořivého a úspěšného muže, kterým dnes André je.

Pokud si kladete otázku, zda je školní docházka pro vaše děti nezbytná, seznamte se s tímto skutečným příběhem.